články

Co má společného nacistický a komunistický režim

Žijeme již více než dvacet let v demokratickém a pluralitním státě. Nebo tomu tak není? Jsou pochybnosti o této věci na místě, nebo jsou pouze znakem nevyzrálosti naší společnosti? Víme, nebo nevíme, co s nabytou svobodou? Prezident Klaus během projevu 28. října 2009 u příležitosti oslav výročí naší státnosti připomněl, že asi ještě dlouho nikdo nevymyslí nic lepšího, co by nahradilo parlamentní systém zastupitelské demokracie a tržní hospodářství. Není v historii prvním, který poukázal na to, že přes veškeré nedostatky a možná i dílčí nespravedlnosti těchto systémů, zatím nic lepšího nemáme. Tím, že si přiznáme, že naše systémy nejsou dokonalé, otvíráme možnost zamyslet se nad tím, jak některé nedostatky začít odstraňovat. Rovněž bývalá ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová v besedě s posluchači Mezinárodního kolokvia k 20. výročí politických změn v Československu a pádu železné opony, které bylo zahájeno 14. listopadu 2009 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, připomněla, že demokracie zabezpečuje hlavně možnost svobodně se rozhodovat. Je ale nutné pracovat, přijmout odpovědnost za svoji práci a smířit se s tím, že všichni nemají stejné podmínky.

Demokracie znamená, že se vývoj společnosti řídí názory většiny, avšak v rámci sociálního smíru a s dodržením principů humanismu jsou menšiny chráněny a jsou jim zaručena jejich práva. Bohužel tento princip nefunguje vždy a všude. Vždyť i nedemokratické systémy se často dostaly k moci sice nečestně, ale současně parlamentním a podle principů demokracie dokonce legálním způsobem. Skrytě využily násilí (vražd a zastrašování), krizí a nahromaděných problémů ve společnosti, hlásání demagogických teorií a dalších utajených postupů k tomu, aby ve volbách získaly politickou moc. Takto uchopili moc fašisté v Itálii, nacisté v Německu, ale i komunisté v Československu. Že jim k tomu, například jako během února roku 1948 v Československu, nahrála mezinárodní situace (rozdělení Evropy do sfér zájmu USA a SSSR), ještě neodeznělé zklamání z Mnichova a válečné utrpení, je zřejmé.

A jak je tomu dnes? Stejně! Extrémisté se opět snaží získat politickou moc. Proč asi... Máme zákon o protiprávnosti komunistického režimu, ale přitom máme legální komunistickou stranu?! Máme zákony na extremismus, ale máme Dělnickou stranu (aktuálně s "vtipným" doplňkem sociální spravedlnosti), Národní stranu a Národní odpor...

Lidé vidí nepořádek ve společnosti, protekci, korupci, ovlivňování a deformování demokratických postupů v zákonodárství i ve výkonu státní správy různými lobbistickými skupinami, majícími často blízko k mafiánským způsobům. Období naší demokracie je bohužel ještě krátké na to, aby se ukázalo, že čestné, rovné a spravedlivé jednání v životě, v podnikání i v politice přináší dlouhodobě prospěch. Bohužel stále se stává, že právě lži a podvody přinášejí rychlý a snadný zisk a prospěch. A je úplně jedno, ať již jde o podvody v obchodě, nebo v předvolebním či politickém boji. V trestních kauzách se objevuje zastrašování svědků a další negativa morálně neustálené společnosti. Bohužel veškeré nespravedlnosti není možné postihnout a napravit. "Boží mlýny" sice melou, ale melou pomalu... Rovněž ne všichni si uvědomují, že svoboda nemůže být bezbřehá, že spolu s právy musí jít ruku v ruce i povinnosti. Ne všichni si uvědomují, že psaná i nepsaná pravidla slouží k tomu, aby se rozvíjela celá společnost. Je také velký rozdíl mezi "rukou trhu" - tj. volnou soutěží a kořistnictvím. Vychytralé kořistnictví může přinést prospěch jen několika málo lidem či skupinám a i těm většinou pouze krátkodobě. Děje se tak obvykle na úkor mnoha podvedených nevinných, což brzdí rozvoj společnosti jako celku.

Společnost na tato negativa reaguje různě. Část lidí vstoupí do boje za veřejné věci, mnoho lidí se stáhne a tiše nadává na dobu doma, část se ale bohužel radikalizuje. Ne vždy je radikalizace znakem pouhé amorálnosti. Bohužel mnohdy jsou tito lidé zmanipulováni, protože jim schází osobní zkušenost, všeobecný přehled a často i schopnost prohlédnout lživost názorů, které jsou předkládány jako čistá pravda. Radikalizují se jedinci, kterým společnost či rodina často nějak ublížila nebo kteří hledají v radikálních hnutích něco, co jim v životě schází - sebevědomí, seberealizaci, úctu ze strany okolí, zapadnutí do party a podobně. Tito lidé se pak spojují s individui, pro které je radikalizace prostředkem k vybití nahromaděné energie, vybití zloby a sklonu k násilí. Krátkodobě potom může taková skupina strhnout i "mlčící většinu", jak jsme viděli například při některých policejních zákrocích proti radikálům. Je to vývoj velice nebezpečný.

Situace se zhoršuje proto, že se ukazuje, jak někteří politici neradi řeší situace, které nepřinášejí politické body, ale spíše spoustu práce, konfliktů a nejistý výsledek. Situaci zhoršuje také ekonomická krize a vysoká míra nezaměstnanosti. Rovněž příklady osob veřejně činných či veřejně známých od "mackovy" facky, přes různé ukazováčky politiků a umělců, Entropy, oslazené předsednictví a jeho hořký konec apod. jsou totiž signálem - signálem jak jednají naše elity. Signálem a popudem k následování minimálně pro část veřejnost. Neúcta k zákonům, či znevažování soudní moci některými veřejnými činiteli pak situaci dále a dále zhoršují.

Rovněž vztah k menšinám je problémem. Všichni lidé mají stejná práva. Nikomu nesmí být upírána jeho práva, ani být nijak ubližováno pro jeho názory, barvu kůže či náboženství! Na druhé straně tyto menšiny nesmí omezovat své okolí tím, že odmítají přijímat nediskriminační obecná pravidla a povinnosti. Neřešení tohoto stavu vede ke kumulaci problémů a v krajním případě až k eskalaci násilí a to z obou stran. Je třeba spolu stále hovořit a hledat řešení a snažit se domluvit. Tyto jednání musí vycházet z toho, že všichni jsou si rovni - v právech i povinnostech. Když se to nedaří, situace jen nahrává nedemokratickým silám.

Současná společnost, kterou dusily monarchistické vztahy v c.k. Rakousku-Uhersku a poté dvě totality, má hlad po svobodě a po právech, která jí byla upírána. Bohužel stav přechází do druhého extrému. Společnost, která vše staví na právech, ale povinnosti jaksi pomíjí, může být ohrožena. Práva a povinnosti musí jít ruku v ruce a musí být vyrovnaná. Svoboda jednotlivce v žádné společnosti nikdy nemůže být bezbřehá. Vždy končí tam, kde začínají práva dalších členů společnosti.

Právní systém také není ustálený a k dokonalosti má daleko. Zejména problematické je zasahování soudní moci do politiky. Také tím jak přibývá právních norem, se právní stav komplikuje, stává málo přehledným a absurdně vede ve svých důsledcích k omezování lidí. Zákony by měly být jen tam, kde jsou skutečně nutné a mělo by jich být jen nezbytné množství.

Za jeden z dalších nejvážnějších protidemokratických počinů lze považovat to, co prováděli nedávno přeběhlíci mezi politickými stranami. To je závažný morální, etický i sociální kolaps, neboť přeběhlíci zcela znevažovali názor voličů, ať již je to obhajováno jakkoli.

Zavrženíhodnost těchto režimů spočívá hlavně v tom, že chtějí lidem předepisovat "centrálně" jedinou správnou cestu. Přitom aby se udržely při moci, protože jsou sami nestabilní, využívají nejen demagogii a ohlupování lidí, ale sahají i na majetek a nezřídka přistupují k násilí a k vraždění. To je způsobeno snahou udržet tyto režimy jejich elitami funkční i přes jejich absurdnost respektive nereálnost, neobjektivnost až absurdnost jejich teorií a také tím, že odstraňují přirozené zábrany a ochranné demokratické mechanismy. Kam vede nedostatek veřejného dohledu nejlépe ukazovaly složky vymykající se jakékoliv kontrole - nacistické SS a Gestapo a komunistické NKVD, StB, KGB,...

Pojďme si projít některé paralely, které jsou společné vyznavačům radikálních levicových a radikálních pravicových názorů. Podívejme se na dva politické protipóly, které ale (jak je níže vidět) mají mnoho společného.

Necháváme na zvážení čtenáře, zda věří tomu, že ubezpečování těch, kdo v dnešní době hlásají ultralevicové či ultrapravicové názory, že jejich strany nemají se svými předchůdci nic společného, je pravdivé nebo není. Rovněž necháváme na zvážení čtenáře, zda je pravděpodobné, že by se po získání politické moci (a to ať již soudruhy či soukmenovci) by se tito lidé nevrátili k výše uvedeným praktikám...

Vojna - komunistický tábor nucených prací pro politické věžně (web) "Prací ke svobodě"

Osvětim - největší nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor (info) "Arbeit macht frei" - "Práce osvobozuje" / "Prací ke svobodě"