O rehabilitaci

Pane generále, v poslední době probíhalo soudní řízení, jehož výsledkem bylo zrušení rozsudku z roku 1949, který původně znamenal trest smrti. Mohl byste pro naše čtenáře stručně zrekapitulovat, zač jste byl tehdy souzen a jaké byly Vaše osudy do dnešní doby?

Rád bych hned na začátku upozornil, že jde o dost dlouhou historii, nicméně zajímá-li vás, pokusím se vyjádřit ji stručně. Především zač jsem byl souzen v roce 1949. Za zločin dezerce a vlastizrady, mám-li použit výroku tehdejšího tribunálu. Jak však na základě nově provedeného průkazního šetření uznal senát vyššího vojenského soudu 14. května tohoto roku, těchto zločinů jsem se nedopustil. Proto také někdejší rozsudek - mimochodem trest smrti mi byl tehdy zmírněn na devatenáct let žaláře - zrušil v plném rozsahu. Proč jsem byl tedy souzen a odsouzen? Víte co, pane redaktore? Zkuste na to přijít sám. Já vám k tomu řeknu Jenom několik maličkosti.
Dne 29. února 1948 jsem byl propuštěn z československé armády, v niž jsem sloužil od jejího vzniku, nepočítám-li legie. Z důvodů vyšších státních zájmů, jak mi řekl ministr národní obrany. Vykonal Jsem svoji úlohu a mohl jsem jít. Dobrá, to se stává; jenomže aby člověk mohl jít, musí mít kam. Hledejte místo, jste-li propuštěn z důvodů vyšších státních zájmů, přesněji na pokyn tehdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského, hledejte místo, když jste převážnou část svého života věnoval letectví, které je najednou oblasti zostřené pozornosti. Přesto jsem je hledal. Když jsem nemohl pracovat v letectví vojenském, domníval jsem se, že se budu moci uplatnit v letectví civilním. V roce 1944 jsem v Chicagu spoluzakládal ICAO. Získal jsem tehdy pro Československo místo ve výboru, v pětačtyřicátém mi je dokonce nabízeli. Napsal Jsem tedy své mu známému dr. Dubskému do Montrealu, odkud mi přišla kladná odpověď, s niž jsem šel za generálem Bočkem. Ten mě poslal za Reicinem. A ten podléhal přímo Slánskému...
Můžete tedy jít, ale zjistíte, že vlastně nemáte kam, že se pohybujete v uzavřeném kruhu. Leckde by vás sice brali, ale z důvodů výše řečených jaksi dost dobře nemohou. Pak zjistíte, že jste sledován, že vaše telefonické rozhovory jsou odposlouchávány, začnete se obávat, že budete zatčen. Proč? To nevíte, ale třeba právě z oněch důvodů vyšších státních zájmů. Pak vám různí lidé začnou nabízet možnost odchodu do zahraničí. Odmítáte. Člověk, který šest let strávil v exilu a dělal všechno pro to, aby se mohl vrátit, na tuto možnost samozřejmě nepřistoupí.
Zpočátku. Ale čas kvapí a vy víte o důvodech, které jsou pro vás nepochopitelné, ale které mohou připouštět všechno. Kdy pro mne přijdou? Zítra? Nebo ještě dneska? Dostanete další nabídku a tu už neodmítnete. Jenomže náhodou vás zadrží na cestě k hranicím, čirou náhodou, to dá rozum, poněvadž čirou náhodou o vás vědí všechno... A tak se z člověka stane zběh, vlastizrádce a zločinec.
Za války jsem velel našim leteckým jednotkám v rámci RAF. Jejich příslušníci, kteří se - jak už je dnes dostatečně známo - v mnoha bojích vyznamenali, po osvobození zaujali zcela logicky - významná místa v nově se tvořícím československém letectvu. Já jsem byl persona non grata, oni přirozeně také. A Jestliže jsem byl já, jejich někdejší velitel, zběh a vlastizrádce, nebyl tu důvod k podezření na všechny? Jistěže ano. jak se krátce poté rozhodlo.
Nuže, už víte, proč jsem byl asi souzen a odsouzen?

Ano, domnívám se, že ano. Bylo to patrně zřejmé i senátu vyššího vojenského soudu, který na základě svého šetření původní rozsudek zrušil a povolil obnovu procesu. Chcete se ještě, pane generále, vrátit k první otázce a zmínit se alespoň stručně o svých dalších osudech?

Myslíte, že jsou tak důležité? O kriminálu mluvit nebudu, snad bych jen mohl doplnit, že jsem byl v roce 1960 - po dvanácti letech - propuštěn na základě amnestie, rok jsem marně sháněl práci, až jsem se posléze uchytil jako pomocný skladník v podniku Textil. V roce 1965 jsem začal usilovat o rehabilitaci, poněvadž jsem se nikdy nesmířil s cejchem dezertéra a vlastizrádce. Já jsem voják, pane, byl jsem jím celý život, i v kriminále, a za Československo jsem bojoval v obou válkách. Chtěl jsem zpátky svou čest.

Když jste hovořil o činnosti našich leteckých jednotek, zmínil jste se o nich jen letmo. Co byste o nich mohl říci jako jejich velitel?

Že to byly elitní perutě, jak o tom svědčí četná uznání vysokých představitelů, publikovaná jinde a při jiných příležitostech. Čechoslováci měli výbornou pověst především jako spolehliví, ukáznění a přitom odvážní bojovníci, získávali si však také Brity svou osobitostí, jako veselí a obětaví kamarádi, krátce řečeno - dělali čest našemu letectvu a republice. Pokud jde o mne, mohu říci jen jedno: vždycky jsem byl a vždycky budu hrdý na to, že jsem mohl být jejích velitelem. A ovšem vždy budu litovat té bolestné skutečnosti, že v cizině si vážili jejich kvalit a jejich činnosti víc než u nás doma. Mohl jsem se o tom přesvědčit naposledy přede dvěma lety, když jsem byl v Anglii na každoročních oslavách výročí Battle of Britain.

Pokud vím, jste jediným československým státním příslušníkem, který kdy dosáhl v cizí armádě hodnosti maršála.

Řekněme leteckého maršála, aby to bylo přesné. Proti maršálské hodnosti u pozemních armád je zde totiž určitý rozdíl. Jinak to souhlasí. Byl jsem jím jmenován v květnu 1945. Chtěl bych ovšem zdůraznit, že toto povýšení, stejně jako dekorování rytířským křížem nejstaršího britského řádu Order of the Bath, jsem vždycky chápal především jako projev uznáni a zásluh lidi, jimž jsem měl čest velet.

Co očekáváte od současného hnutí rehabilitace?

Spravedlnost. Kdybych to měl vyjádřit stručně, tedy spravedlnost. Nikoli ovšem spravedlnost se zavázanýma očima, nýbrž spravedlnost, která nepřehlédne žádného uraženého a poníženého. Která napraví křivdy, vrátí čest a konečně vymaže neviditelná zeď. Která nám sice nevrátí léta strávená v kriminálech, táborech nucených prací, v podřadných zaměstnáních a v existenční nejistotě, ale která nám je vynahradí jinak. Aby bylo jasno: nechceme peníze, chceme morální satisfakci, chceme, aby naše národy věděly, že měly bojovníky a nikoli dobrodruhy. Aby věděly, že jsme usilovali o správnou věc, jak ve válce, kdy to bylo zřejmé, tak po válce, kdy jsme nechtěli zahazovat všechno minulé jako nepotřebné, ale chtěli jsme vybrat z toho to nejlepší a přidat dobré zkušenosti, které jsme získali ve světě, na Západě i na Východě. To za prvé.
Za druhé očekávám, že rehabilitační proces - právě na základě této morální satisfakce - umožní všem postiženým letcům, aby se - pokud budou fyzicky schopni, válka a roky strádáni se bohužel nedají odečíst - co nejlépe uplatnili. Něco se v tomto směru již udělalo, především v ČSA a na Státní letecké inspekci, stále však vidím nepoměr mezi někdejšími sankcemi a nynější nápravou. Vím, že na MNO už začala pracovat rehabilitační komise, lze si tedy jen přát, aby se její činnost neprotáhla na několik let.
Kdybych měl svou odpověď uzavřít jedinou větou, řekl bych, že očekávám rehabilitací skutečnou a úplnou, rehabilitaci nikoli jako laskavost, nýbrž jako povinnost, a to nejen osob, ale i idejí.

Jaké ideje máte konkrétně na mysli, pane generále? Domníváte se, že mohou říci své slovo i k dnešku?

Ovšem, a právě k dnešku! Mám totiž na mysli především ideu humanistického uspořádání společnosti, společnosti skutečně demokratické. Společnosti, kde budou mít pojmy svoboda, čest, kulturní dědictví, kontinuita, tradice a národní hrdost svůj původní obsah a náležitou váhu. Kde nebude možné, aby se tyto pojmy mátly a zaměňovaly jinými.
Jsem rád, když vidím o tyto myšlenky zájem u mládeže, upřímně mě těší, že vidí v našich válečných letcích hrdiny, že v nich spatřuje příklad odvahy a statečnosti. Je to spravedlivé, Ti, kteří padli, by měli být ctěni zvláště mladými, poněvadž mnozí padli velmi mladí, je to krutý paradox, ale ve válce umírají především mladí lidé, ačkoliv právě oni mají život před sebou. Velmi bych si proto přál, aby tato slova četli především mladí čtenáři vašeho časopisu a aby je měli na paměti.

Co byste chtěl říci na závěr našeho rozhovoru?

Vím, že máme silné a moderní letectvo. Vím to, poněvadž dodnes sleduji letecké dění, neboť letectví zůstalo mou láskou. Nejen mou, přirozeně, jsem si jist, že všichni, kteří za války létali a bojovali, si k němu uchovali stejný vztah. Chtěl bych tedy použít této příležitosti, abych vyjádřil za sebe i za ně, jak velmi je nám líto, že jsme k dnešní síle a vyspělosti našeho letectva nemohli nijak přispět. Chtěli jsme, to bych rád zdůraznil, a právo na to jsme měli, myslím, také.
Chci tedy aspoň pozdravit všechny mladé letce, sportovní, civilní i vojenské, kteří se považují za pokračovatele tradic, mezi něž patří boj našich leteckých jednotek na obou frontách druhé světové války. Dále chci pozdravit všechny ty, kteří s námi sympatizovali, kteří se nám snažili pomoci, když nám bylo nejhůře, a poděkovat jim. Mluvili jsme před chvíli o idejích, rád bych proto na závěr připomněl ještě jednu myšlenku, pro niž jsme také bojovali a která dodnes nezestárla: Pravda vítězí. Rehabilitace, skutečná a úplná, by ji měla potvrdit.

Pane generále, děkujeme Vám za rozhovor.

S RNDr. Karlem Janouškem hovořil Václav Tikovský